Někdo píše deníky a někdo skládá písně. Někdo si své myšlenky v tichosti sám přebírá a někdo hovoří s přáteli.
Já píši básně.
Snad proto, že deník mi vždy připadal pramálo důstojný. Ne pro svůj obsah, nýbrž pro svůj výklad.
Snad proto, že miluji písně veselé. A když ne veselé, tak smířlivé.
Snad proto, že mé myšlenky nikdo neslyší. A i když je to jejich nejkrásnější přednost, tíží mě, jak malou váhu pak mají.
Je to nutnost. Je to jako žízeň a hlad. Namísto křiku vezmete tužku. Namísto velkých gest přidáte papír. Slova a rýmy se z Vás sypou, jako by byly už dávno napsány. Jen je přepisujete. Po dopsání uděláte malou revizi. Doplníte čárky a možná pozměníte přídavné jméno. Jedno nebo dvě, dodáte básni na důležitosti. A tím to končí. Všechno bylo řečeno. Chvíle života byla zachycena. Přesně a autenticky. Nikdy se už nezopakuje a Vy už nikdy nebudete takoví.
